Míro, poprvé jsme se potkali na školení trenérů v roce 1998. Už tehdy mě zaujaly tvoje znalosti a přístup, a proto jsem se rozhodl tě oslovit jako svého trenéra.
Na náš první společný trénink nikdy nezapomenu – test na 10 km ve Hvězdě. Přepálil jsem první dva kilometry a pak už jen stěží doběhl. Ale právě tehdy začalo naše společné trénování, a to nejen atletiky, ale i kola a plavání. Ten rok jsem měl jasný cíl: začít závodit v Ironmanu a kvalifikovat se na Havaj. Na mém prvním závodě v Klagenfurtu v roce 1999 jsi byl se mnou. Měl jsem ambici jet pod 9 hodin a kvalifikovat se. Spolu jsme uzavřeli sázku – pokud pojedu pod 9 hodin, ty si zazávodíš v nějakém triatlonu. Během závodu jsi byl většinu běžecké části na kole vedle mě, což by dnes už asi neprošlo, ale tehdy to bylo jiné. Výsledek? Vyhrál jsem svou věkovou kategorii s časem 8:43 a kvalifikoval se na Havaj. A vyhrál jsem i naši sázku! Tím začala naše dlouhá Ironmanská spolupráce. Tréninky byly náročné, obzvlášť běžecké. Když si dnes otevřu tréninkový deník z Kanárů a čtu, co jsi mi tehdy psal, ještě teď mě z toho bolí nohy. Vše ale dávalo smysl. Jel jsem na Havaj s cílem vyhrát – a podařilo se. To byla tvoje zásluha. Pod tvým vedením jsem ještě vyhrál Ironman Korea. Na to, že jsi také trénoval Jirku Mužíka na 400 metrů překážek, a pak mě na Ironmana, to byl neuvěřitelný výkon.
Po několika letech, kdy jsme se neviděli, jsem tě v roce 2018 oslovil znovu. Začal jsem trénovat děti a založil dětský oddíl. Chtěl jsem, aby měly možnost trénovat s nejlepším atletickým trenérem. Děti tehdy byly nemotorné, často oplácané, a málokdo věřil, že z nich někdy budou úspěšní sportovci. Ale ty jsi to dokázal. S dětmi jsi začal pracovat s neuvěřitelnou energií. Bavilo je to, těšily se na tréninky. Pamatuji si, jak Max jednou řekl: „Těším se na běžecký trénink, protože tam bude Míra.“ To mě tehdy dostalo. Díky tobě se z nemotorných dětí stali úžasní sportovci, kteří milují atletiku a běh. Ačkoliv to s nimi nebylo vždy snadné, byl jsi pro ně autoritou a opravdovým *Panem Trenérem*. Pro mnohé jsi jejich první trenér, na kterého vždy budou vzpomínat. Maxovi jsi ukázal cestu a dal mu odvahu mít ty nejvyšší cíle – jak v triatlonu, tak v atletice. Díky jeho úspěchům vyrostla celá skupina, protože viděli, že i oni mohou být úspěšní. Páťa, Vilko, Tonda, Laura a ostatní jsou budoucí šampioni, kterým jsi ukázal směr.
Letos už tvůj zdravotní stav nedovoloval být na všech trénincích, ale stále jsi s dětmi byl v kontaktu. Milovaly tě a braly tě jako toho, kdo jim ukázal cestu. Děkuji ti. Děkuji za to, že jsi mi pomohl být úspěšný v Ironmanu. Ale ještě více ti děkuji za to, že jsi dětem ukázal cestu, a že jsi i ve stáří měl energii a chuť předávat své zkušenosti dál.
Teď je na nás, trenérech z Road2Kona, pokračovat v tom, co jsme společně začali. Budeme děti vést, aby závodily a vyhrávaly – pro tebe.
Sami to tak chtějí, protože ti chtějí vrátit vše, co jsi jim dal.
Za všechno, co jsi pro nás udělal, ti patří náš nekonečný vděk.
Honza a celý tým Road2Kona
